Krize parlamentarismu? Kam kráčíš demokracie…

Se svolením Filozofické fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach vám přinášíme text autorů Smolíka a Ševčíka z VI. ročníku Košických politologických dialogů Kríza parlamentarizmu? Kam kráčaš demokracia, který vyšel ve stejnojmenném sborníku fakulty v roce 2017.

Deformace parlamentarismu: oligarchizace jako možnost?

Josef Smolík, Michal Ševčík

The paper focuses on the issue of parliamentary form of representative democracy with a respect to its criticism. Liberal parliamentarianism as a risky form of democracy, which allows different private economic formations with particular interests to influence the general interest, political interest. The difference between quantitative and qualitative total state together with the phenomenon of legitimacy and legality are the factors defining the concepts and weaknesses of parliamentarism and causing depoliticization. The possibility of deformation of parliamentarism is just occupation of public domain by oligarchy, a political space where the part of legitimacy and legality expires and it is replaced by a mere administrative and technocratic routine.

Motto: „Liberální buržoazie chce tedy Boha, ten však nemá mít možnost stát se aktivním; chce monarchu, ten však má být bezmocný; požaduje svobodu a rovnost, a zároveň omezení volebního práva na majetné třídy, aby si tak majetek a vzdělání zajistily potřebný vliv na zákonodárství, jako by vzdělání a majetek dávaly právo utiskovat chudé a nevzdělané; odstraňuje aristokracii krve a rodu, a připouští přitom nestydatou vládu peněžní aristokracie, onu nejhloupější a nejhrubší podobu aristokracie; nechce ani suverenitu krále, ani suverenitu lidu. Co tedy vlastně chce?“

Carl Schmitt, Politická theologie, s. 47-48

Úvod

Žijeme v době, kdy v prostoru tzv. západní civilizace dominuje varianta demokracie zaštiťující se třemi mocenskými pilíři, mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Toto dnes již tradiční rozdělení od Montesquieuho až po dnešek vykazuje určitou míru politické a sociální stability, avšak i nestability.¹ Obojí se prokazuje v prostoru a čase. Formy vlády společností na úsvitu doby buržoazní, kdy vznikala nová politická třída vlastníků výrobních prostředků, se měnily na základě sílících emancipačních požadavků jednotlivých tříd. Vznik občanství a občanského práva, tedy politizace do té doby nepolitických vrstev společnosti přineslo mnoho nových politických a sociálních jevů. Vznik vědních oborů jako je sociologie, státověda, psychologie je přímo odvislý od potřeby nové politicko-sociálně-ekonomické jevy zkoumat, popisovat, třídit a uchopit.

Pro potřeby tohoto textu budeme nadále hovořit o fenoménech s více interferenčními body: liberální demokracie, parlamentní demokracie a liberální parlamentarismus. Liberální demokracie nemusí implicitně obsahovat parlamentarismus stejně jako parlamentní demokracie liberalismus, avšak parlamentní liberalismus je velkou množinou oněch souvisejících a překrývajících se termínů.

Liberální parlamentarismus v našich podmínkách lze definovat jako formu vlády, kde je akceptován univerzalistický lidsko-právní koncept, existence mnoha politických stran, rozdělení státní moci, smíšená ekonomika a ochrana ústavy prostřednictvím doktríny tzv. militantní demokracie, kdy se dnes více či méně uplatňuje tzv. autoritativní varianta, kterou více rozvádí politolog Klump².

Militantní demokracie je pojem, který není doposud ustálen a nepanuje na něm patřičná shoda. Kořeny lze nalézt už v antice či novověku. Současný diskurs je však v dominantní míře inspirován Karlem Loewensteinem, židovským emigrantem žijícím v USA, který hovořil o potřebě ochránit demokracii zejména proti fašismu, ale i komunismu.³ Militantní demokracie je někdy spojována myšlením Carla Schmitta.

Militantní demokracií rozumějme jako doktríně, kdy je nutno administrativními, preventivními a represivními prostředky bránit stávající demokratický ústavní pořádek založený zejména na lidsko-právním univerzalismu. Jenže cui bono?

Nastal onen konec historie dle Fukuyamy, když byl sám přesvědčen, že vymizením alternativním politických režimů jako je reálný socialismus či autoritativní křesťanské nebo levicové režimy se liberální demokracie a jej varianta liberální parlamentarismus stanou eschatologickou konsekvencí? Nenastal, poněvadž je zde hypotéza, že dichotomie či bipolarita sovětského a amerického mocenského vlivu a ohrožování existence toho druhého napomáhají jejich existenci.⁴

Liberální demokracie přetrvala, ale hovořit o tomto systému v duchu náboženské eschatologie je nevědecké a přinejmenším ahistorické.

V širším kontextu demokracie hovořili o jejich úskalích či rizicích již klasičtí autoři jako Platon, Aristoteles, Markus Aurelius, v novověku Hegel, Marx, De Maistre, Müller v moderní době Weber, Spengler, Spann, Derrida, Popper, Evola a mnoho dalších.

Nemůže nám proto uniknout zřejmě nejvýznamnější filozof západního myšlenkového okruhu, antický myslitel Platón, vlastním jménem Aristokles (427 př. n. l. – 347 př. n. l), který žil a působil v Řecku, kde v té době byla tamní podoba demokracie ohrožena občanským rozkladem a nepokoji a byla neschopná vlastní reflexe. Platón ve vztahu k demokracii, ostatně jako ke kterémukoliv politickému systému přisuzuje imanenci úpadku. V jeho případě oligarchie předchází demokracii a demokracie jako individualistická a egalitářská forma vlády je pro něj tím nejméně přijatelným zřízením. Oligarcha je pro něho spíše člověk střídmý, zaměřující se na shromažďování bohatství.⁵ U jeho žáka Aristotela (384 př. n. l. – 322 př. n. l.) je rovněž patrné, najmě v jeho spise Politika, že demokracii chápal jako pokleslou formu vlády – jako vládu davu a rovněž oligarchii jako vládu majetných oproti nemajetným a důrazně varuje před tyranií většiny tzv. ochlokracií.⁶

Z velice vzdálené, ale i blízké historie (překrývání soukromého a veřejného zájmu v rámci liberálního parlamentarismu, např. u Silvia Berlusconiho či Andreje Babiše) se nabízí jistá časoprostorová blízkost a příbuznost oligarchie a demokracie, vzájemné ovlivňování a deformování. Cílem tohoto textu je přispění k diskuzi na téma liberálního parlamentarismu a jeho deformací. Možnou deformací, která nás v této práci zajímá je oligarchizace veřejné sféry prostřednictvím parlamentního zastoupení.

Slabiny liberálního parlamentarismu dle Carla Schmitta

Problematika parlamentarismu (především forma a efektivita tohoto mechanismu) patří dlouhodobě k diskusím, které se vedou již několik staletí. Tyto diskuse se týkají nejenom voličů („lidu“) a samotného mechanismu voleb, ale i role zákonodárců (jako zástupců „vůle lidu“) a hlavně rozdílným zájmům, které reprezentují jednotlivé politické strany, hnutí a konkrétní zákonodárci. Politickou činnost v této podobě lze asociovat s Platónovou představou spojování povah lidí statečných a uměřených, kdy lze ze všech možných tkanin utváří společnost v procesu královského umění.⁷

Významným – i když často opomíjeným – autorem, který se věnoval kritice parlamentarismu, byl Carl Schmitt (1888–1985), který se narodil i zemřel v německém Plettenbergu. Schmitt se zabýval státovědou, právem, filozofií, teologií a estetikou. Byl hlasitým odpůrcem Výmarské republiky a jejího liberálního parlamentarismu. Jeho díla jsou nejednoznačná a často proti sobě staví navzájem si odporující teorie.

V době výmarské republiky byl zásadním kritikem parlamentní demokracie, protivníkem pluralismu, antiliberálem, obdivovatelem italského fašismu a odpůrcem konceptu právního státu a přirozeného práva.⁸ (Fojt, 2008: 11)

V době nacistického Německa se angažoval ve prospěch nového režimu, avšak pro své do jisté míry odlišné myšlení se dostal na periferii zájmu. Po válce byl označován jako korunní právník Třetí říše⁹, ale jeho práce se stala vyhledávaným dialektickým potenciálem. Obraceli se na něho lidé z liberálních, levicových a pravicových politických kruhů. Schmitt přísně rozděloval liberální parlamentarismus a demokracii.¹⁰

Široce rozsáhlá tvorba a několik časových období tohoto státovědce, filozofa a historika neumožňují nikomu a to ani autorům jako je Kelsen, Benjamin či dnešní Habermas, Žižek nebo okruh autorů kolem levicového časopisu Telos přesně ukotvit v jasném bodě Schmittovo¹¹ myšlení a jeho metapolitické zdroje.

Schmitt vyšel z pozice právního normativismu, kterou rozvíjel ve smyslu kritiky liberalismu a parlamentarismus. Jeho filozofická koncepce navazovala na Nicollo Machiavelliho, Thomase Hobbese či Josepha de Maistre.¹²

Pro naše potřeby nás zajímá Carl Schmitt hlavně v období Výmarské republiky a jeho spisy z tohoto období: Politische Romantik (Politický romantismus, 1919), Die Diktatur (Diktatura, 1921), Politische Theologie (Politická theologie, 1922), Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus (Místo současného parlamentarismu v duchovních dějinách, 1923), Römischer Katholizismus und politische Form (Římský katolicismus a politická forma, 1923), Verfassungslehre (Ústavní nauka, 1928), Der Begriff des Politischen (Pojem politična¹³, 1932) a Legalität und Legitimität (Legalita a legitimita, 1932).¹⁴

Co všechna tato díla spojuje je jednak Schmittova reakce na rozhárané období Výmaru, neschopnost a zdlouhavost generovat politická rozhodnutí, eskalující polarizace společnosti a vznik nových politických hnutí¹⁵, ale zejména v jeho pohledu viděný propastný rozdíl mezi liberálním parlamentarismem a demokracií.

Signifikatním znakem tohoto Schmittova období, které je takřka 100 let nazpět, avšak s mnoha analogiemi ohledně liberálního parlamentarismu dneška, je jeho deciosionistický přístup k právu, který rozvíjí na základě myšlenky, že liberální oddělování právní a politické sféry postrádá smysl. Série výše uvedených knih se vyznačují obšírností a tematickou originalitou, hlavně teze, které obsahují, např. opozici mezi liberalismem a demokracií, demokratickou dimenzi diktatury, kritiku „pluralistické“ degenerace parlamentarismu. Podle Schmitta existuje nepřekonatelný rozpor mezi liberalismem právního státu a specificky politickými principy, které vymezují charakteristiky moderního státu. Dle Schmitta existuje frapantní protiklad mezi liberálním parlamentarismem a původními principy demokracie, která tíhne k aplikaci autoritářských a plebiscitních forem vlády.¹⁶

Schmitt také staví proti sobě parlamentarimus a zbytky absolutistického státu, kdy tvrdí, že to byla „mimořádně komplexní koalice hospodářství, svobody, techniky, etiky a parlamentarismu, která už dávno vyřídila svého protivníka, zbytky absolutistického státu a feudální aristokracie, a tím ztratila jakýkoli aktuální smysl“.¹⁷

Ve vztahu k tématu vnitřní slabosti demokracie je důležité zmínit Schmittovu nechuť vůči parlamentarismu, vyloženou zejména v dílech Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus (1923) a  Verfassunglehre (1928).¹⁸ Podle Schmitta je to právě parlament (tj. reprezentativní složka režimu), který narušuje pravou demokracii.¹⁹

Parlament z tohoto pohledu se stává institucí, která je charakteristická různými názory, postoji, míněním, kde se jen obtížně hledá konsensus, který je následně přetransformován do smysluplného zákona. Parlamenty jsou z tohoto pohledu jen neefektivní tělesa, pro která se často užívají pejorativní názvy typu „žvanírny“ či „koryta“, se svými specifickými rituály ve formě např. poslaneckých interpelací.

Schmitt vyčítá liberálnímu parlamentarismu hned několik nedostatků:

• diskuzi a vyhýbání se rozhodnutí, které vede k napětí ve společnosti. Podle Schmitta se namísto věcné diskuse v parlamentu usadilo vyjednávání, přičemž masy jsou pak získány propagandou, která opanovává veřejné mínění tím, že apeluje na nejbližší zájmy a vášně voličů.²⁰ Jestliže se stranickopolitické rozpory stanou uvnitř státu beze zbytku rozpory politickými jako takovými, pak se dospělo k nejzazšímu stupni, kdy existuje reálná možnost pro ozbrojenou konfrontaci, tj. vnitrostátnímu konfliktu přátel a nepřátel (občanské válce)²¹;
• nevěcnou personální politiku stran, vlády amatérů, stále se opakující vládní krize, klesající úroveň politické kultury atp.;²²

• implicitní neefektivitu obstát ve výjimečném stavu;

• nelegitimní instituce a instituty (monarcha v zajetí konstituce, všeobecnost volebního práva pouze pro majetné vrstvy)²³;

• ideologizaci politična²⁴, resp. ekonomické partikulární zájmy využívají státu ve svůj prospěch;

• legalita právního státu nemusí být legitimitou²⁵;

• legální moc je spojena s nástupem kapitalistické ekonomiky, která vytváří specifické politické milieu v liberálním parlamentarismu a vyžaduje výstavbu legálně-byrokratické formy státu, jenž funguje analogicky k funkci podniku.²⁶

Schmitt vnímá liberální parlamentarismus jako stát, ve kterém mizí politično a je nahrazováno právním pozitivismem (pouhou nelegitimní legalitou), který slouží pouze provozním účelům státu, který je ekonomizován a neplní svoji primární, legitimní politickou funkci, ale je redukován na kolbiště primárně hospodářských zájmů podnikatelů. V momentě, kdy má dojít k rozhodnutí, tj. vyjádření politična, je liberální parlamentarismus v koncích. Dle Schmitta určuje legitimitu výjimečný stav, ve kterém parlamentarismus z principu nemůže obstát.

Stát, jehož politický diskurs je ovládán liberálními vzorci myšlení, se může stát velice snadno bezbranný proti silám, které jej ohrožují – ať už přicházejí zevnitř, nebo zvnějšku.²⁷

Zároveň má liberalismus k političnu odpor, ale využívá ho ke svým záměrům a potřebám. Liberalismus nahrazuje sféru politična všeobjímajícím a regulativním ekonomismem – stát je v zajetí společnosti.²⁸

Schmitt také rozlišuje reprezentaci, jak ji chápe ekonomické myšlení liberálů, tedy zákonodárný sbor a reprezentaci katolické církve, která je liberály charakterizována jako instituce bez reprezentace – dle Schmitta je u katolické církve reprezentace shora, tedy transcendentní.²⁹ Vyčítá liberálům, že pojem reprezentace zcela převrátili a upravili ve svůj prospěch. Stát v liberálním parlamentarismu je ve sféře absolutního pohlcení společností, nemůže naplňovat politično, je správně-byrokratickou institucí regulující partikulární hospodářské zájmy – tento stát nazývá Schmitt kvantitativně totálním státem a proti němu staví tzv. kvalitativně totální stát schopný se bránit společenským tlakům a rozhodovat v duchu udržení politické harmonie – takový stát Schmitt definuje jako plebiscitární demokracii se suverénem na vrcholu, který rozhoduje o výjimečném stavu.³⁰ Schmittova představa substantivní demokracie (kterou dává do protikladu k pouze procedurální, liberální demokracii) je v mnoha ohledech inspirována Rouseauovou vizí „obecné vůle“, spolu s její nechutí vůči různým parciálním zájmům (reprezentovaným např. politickými stranami), které tuto vůli narušují.³¹

I proto lze Schmitta považovat za autora, který je zastáncem prvků přímé demokracie v prostředí „jednotného národa“.

Jak již bylo uvedeno výše, Schmittova teorie je inspirující i dnes, kdy je parlamentarismus kritizován z hlediska neefektivity vládnutí a možností zneužití institucí liberálních demokracií v tažení proti svobodě, sociálnímu státu, kulturního ukotvení jednotlivých společností atp.

Oligarchizace jako možnost?

Oligarchizace ve 21. století se jeví, přinejmenším dle Schmittových perspektiv, jako jedna z možných eventualit vývoje liberálního parlamentarismu, tedy jeho deformací, které jsou však v něm od jeho vzniku imanentně obsaženy. Kapitalistická ekonomika, jež vykazuje globální a korporátní charakter nezná hranic a politické pluriversum v podobě jednotlivých národních států a jejich legislativ se zdá být poslední překážkou pro zcela odlišnou entitu nadstátní, komerční říše dodavatelských řetězců, jimž politično pouze slouží, anebo je v tom horším případě, na obtíž. Jednotliví aktéři tohoto ekonomického prostoru bez hranic vstupují rovněž do politiky a stávají se zdánlivými reprezentanty lidu – volenými zástupci. Riziko, že vysoce postavení lidé v korporátním byznysu nebudou hájit zájmy občanů je vysoké. Je možné si položit otázku, zda je správné tuto devalvaci státu na moderátora ekonomických sil označit jako oligarchizaci? Schmittovy myšlenky napovídají, že liberální parlamentarismus a technicistní civilizace nutně musely jakousi vnitřní evolucí dospět.

Z hlediska současných debat, které se vztahují k procesu oligarchizace, je také zajímavé se zaměřit na jednotlivé politiky (příkladně přímo voleného prezidenta), jejichž pozice mohou být zneužitelné např. antisystémovými silami či mohou být výrazně ovlivněny významnými finančními či lobbistickými skupinami.³² Nadnárodní korporace lze považovat za významné aktéry mezinárodní politiky, jež budou i nadále výrazně ovlivňovat suverenitu a demokratické procesy jednotlivých zemí.³³

Závěr

Jak vyplývá z výše uvedeného, Carl Schmitt kladl důraz na plebiscitní formu projevu mínění občanů a na uplatňování pravidla majority při rozhodování, odvozující svou legitimitu z homogenity celého národa a ze zásady rovnosti šancí pro každého. Jakákoli sociální, konfesní či jiná homogenita společenského života většinový princip legitimity zeslabuje, tudíž jej Schmitt rázně odmítá.³⁴

Schmittův kritický pohled na parlamentarismus je inspirující, nicméně výše uvedenou oligarchizaci liberálních demokracií lze vnímat pouze jako jednu z možných deformací.

Autoři:

PhDr. Josef Smolík, Ph.D., MBA

Katedra politologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Brno

Mgr. Michal Ševčík

Helianthus – Institut pro kulturu a vzdělávání, z. s., Brno

Literatura:

ADAMOVÁ, Karolina – KŘÍŽKOVSKÝ, Ladislav. Základy politologie. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2004, s. 365.

ARISTOTELES. Politika. Praha: Laichterova filosofická knihovna, 1939, s. 349.

BARŠA, Pavel. Síla a rozum. Spor realismu s idealismem v moderním politickém myšlení. Praha: Filosofia, 2007, s. 470.

BELLING, Vojtěch Zrození suveréna: Pojem suverenity a jeho kritika v moderní politické a právní filozofii. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 2014, s. 507.

BLAŽEK, Tomáš. Koncept bránící se demokracie – právně filozofická východiska. Brno: Masarykova univerzita (diplomová práce), 2008, s. 72.

BLAŽEK, Tomáš. Schmittův Pojem politična jako prizma pro hodnocení „války proti terorismu“? In Politologický časopis, roč. XIV, č. 4, 2007, s. 361-369.

FOJT, Viktor. Pohled Carla Schmitta na parlamentarismus. In ANTOŠ, Marek – WINTR, Jan J. (eds.): Parlamentarismus. Sborník z výjezdního zasedání Právnické fakulty UK. Praha: Univerzita Karlova, 2008, s. 11-30.

KERVÉGAN, Jean-Francois. Co s Carlem Schmittem? Praha: Oikoymenh, 2015, s. 239.

KOLEKTIV AUTORŮ. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2. vydání, 1998, s. 463.

MAREŠ, Miroslav – VÝBORNÝ, Štěpán. Militantní demokracie ve střední Evropě. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 249.

PEHE, Jiří. Po pádu (železné opony). In SLÁMA, Bohumil – BĚLOBRÁDEK, Pavel (eds.): Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012. Brno: Atelier Sláma, 2012, s. 211-214.

PLATÓN. Politikos. Praha: Oikoymenh, 2. vydání, 1995, s. 94.

PLATÓN. Ústava. Praha: Oikoymenh, 5. vydání, 2014, s. 427.

SCHMITT, Carl. Pojem politična. Brno – Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury – Oikoymenh, 2007, s. 124.

SCHMITT, Carl. Politická theologie. Praha: Oikoymenh, 2012, s. 52.

SCHMITT, Carl. Římský katolicismus a politická forma. Praha: Oikoymenh, 2013, s. 61.

SMOLÍK, Josef. Úvod do studia mezinárodních vztahů. Praha: Grada Publishing, 2014, s. 232.

 

 

 

 

Poznámkový aparát: