Kam kráčíš demokracie? Občanská společnost

Se svolením Filozofické fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach vám přinášíme text Michala Ševčíka z VII. ročníku Košických politologických dialogů Občianska spoločnosť? Kam kráčaš demokracia, který vyšel ve stejnojmenném sborníku fakulty v roce 2018.

 

Stát, společnost a  jejich vztahy

Michal Ševčík

The paper focuses on the issue of State, society and relations between these entities. Also important for us is the historical definition of these relations between the state and society and how they were perceived by alternative thinkers Othmar Spann and Carl Schmitt. The issue of politicizing society through non-political institutions and the captivity of the state by politicizing society. At present, the biggest challenge is the transposition of political power and political from the state to the cryptopolitic NGO´s and transnational political organizations.

Motto: „Objevením slova „proč?“ stala se chyba. K uspořádání života stačí se ptáti „jak?“.“

Egon Bondy, Útěcha z ontologie

Úvod

Proměny společnosti a státu je záhodno posuzovat dle kontextuálních měřítek a multidisciplinárního přístupu tak, abychom byli schopni těmto proměnám porozumět, zejména porozumět jejich skutečným příčinám. Vzhledem k tomu, že stále existujeme v relativně ustáleném pojmovém a věcném světě, můžeme použít myšlenky autorů, které konstituovaly naši politickou a sociální realitu, ne-li vytyčily samotný diskurz, který se v průběhu doby pouze přizpůsoboval momentálním myšlenkovým odbočkám a reálným politickým opatřením. V takových dobách není od věci se vracet k tzv. klasickým autorům a vést s nimi pomyslný dialog.

Problematika vztahu státu a společnosti, čili politické správy obce a soukromých zájmů jejich občanů z dob antického Řecka, se více méně pohybuje v prostoru tzv. antinomie politizace soukromého a vzniku veřejného. Jak Platón, tak Aristoteles vymezují jednotlivé ústavy, definují politično a svobodné jednání. Ač se jejich učení rozcházelo najmě v tématech komunismu a nemateriálních idejí, oba chápali, že nejprve existuje obec a posléze až občan. Tato deduktivní metoda vycházející ze skutečnosti, že jedinec nemůže bez obce existovat, přesněji není obce – nemůže být občana, je logicky správná, zároveň však určuje odvozování politična a svobod od transcendentální funkce obce, v našem případě státu¹. Dvě základní sféry života, tj. sféra veřejná, kde se uplatňuje a soustřeďuje tzv. přesahující „společné třetí“, tedy kolektivní zájem občanů usilující o konkrétní cíl a sféra soukromá, která je vyjádřením individuálních zájmů občanů par excellence. Veřejná sféra a politično, které jsou vyjádřením kolektivního vymezení zájmů a sféra soukromá, ze které původně tyto zájmy vychází by měly být jasně odděleny, zároveň však je žádoucí, aby tyto hranice interferovaly a tím pomáhaly udržet přiměřenou míru zpolitizování či odpolitizování společnosti, navíc politično nemá vlastní substanci a jeho ontologická podstata se odvíjí od určitého stavu nebo fáze, vymezení se vůči nepříteli a definování kontrahodnoty (nepřítele)².

Místo národní entity ve vztahu státu a společnosti

Na konci desátých let 21. století je patrné, že platónské chápání politiky, tj. instituce státu či obecně institucionalizované vyjádření společného zájmu směřovaného k veřejnému dobru či blahu vlastnící svojí esenciálnost a objektivnost bez ohledu na sociální realitu, není chápáno jako zcela legitimní postoj a stává se častěji cílem kritiky pro jistou totálnost a problematické části Platónova díla (vztahy podřízenosti, kolektivismus, komunismus atp.)³. Na druhé straně, bez vážnějšího zájmu „živoří“ skupiny a spolky, kterým je platonismus potažmo novoplatonismus vlastní. Za esenciální pro přežití státu někteří autoři pojímají vitalistické, nacionální a duchovní principy. V duchu platonského idealismu jim přisuzují esenciálnost a objektivnost. Jsou to tedy na lidském vědomí nezávislé entity, jak píše Freda „idea nemůže být nová, neboť pravda není plodem lidského ducha, bytuje totiž nezávisle na nás a my ji máme pouze poznat“.⁴ Totéž se týká tzv. transcendentálních hodnot, které jsou metafyzické a mají svoje „materiální“ vyjádření ve skutečnosti vždy přizpůsobené formálním a profánním požadavkům doby⁵.

Společnost je tedy pro stát jako specifického vyjádření politična (dle hegeliánů nejvyššího vyjádření), generátorem hodnot, které mohou být dané nebo člověkem vytvořené. Je v dnešní době existence problematiky legitimity politické moci v parlamentarismu a „welfare“ státu jasným vyjádřením, že stát a společnost vytváří či již vytvořili nové pole, kde se politično realizuje. Tím se dá chápat tzv. sociální sféra, ve které se angažují neziskové organizace. Pro pojmové vymezení je však nutné použít termín neziskové organizace s politickou misí, neboť většina těchto spolků a organizací má humanitární, vzdělávací, vědecký nebo jiný účel či předmět činnosti a usilují o vliv ve veřejné sféře, tedy v doméně politického rozhodování, kde politická legitimita zastupitelské demokracie je odvozena od suveréna, který je v našem případě „démos“ – lid.

Ústavou daný liberální parlamentarismus, jeho institucionální a procedurální vlastnosti byly a jsou kritizovány různými autory, kteří vidí v parlamentarismu prostor pro vznik kvantitativní totality, penetrace partikulárních hospodářských zájmů a zajetí státu a jeho zneužití společností⁶.

Stát v průběhu uplynulých přibližně 150 let v prostoru střední Evropy je rovněž třeba chápat na národním principu, který se skládá z etnické a jazykové složky. Pro společnost a stát a ekvilibrium veřejné sféry a soukromé sféry je stále nutné považovat právě národní stát, který zajišťuje sekulární moc, blízkost voliče a voleného zástupce, místní princip, semknutost lidí při obraně společného území, které se vyznačuje konkrétními vlastnostmi, sociální smír a podmínky dialogické blízkosti⁷. Politická současnost se může jevit jako přechodné období přeměny národních států ve státy sdružené nikoli v mezivládních, nýbrž nadnárodních institucích, jejíž reprezentantkou je Evropská unie. Zároveň obecné milieu liberálního parlamentarismu v současném nastavení umožňuje dvěma formacím nedemokraticky ovlivňovat stát. V tomto případě širší společnost se svými rozličnými zájmy, které jsou často ekonomické, vstupuje na pole veřejné sféry prostřednictvím vlivových politických neziskových organizací v jednom případě a v tom druhém případě umožňuje legislativa a lobbismus nátlak na volené zástupce, u kterých je v našem systému možné sbíhání moci (legislativa + exekutiva). Zároveň zde několik dekád vzniká nový jev a tím je přesun politické moci z národního státu na nadnárodní organizaci. Následkem může být zcela nejasné vymezení politické moci a legitimity, interference partikulárních zájmů a zájmů obecných, které vznikají z demokracie, tj. ze suverenity lidu. Proti těmto skutečnostem se vymezují organizace (politické strany, spolky), které často bývají předmětem labellingu, ostrakizace či přímé politické diskvalifikace.⁸ Tyto subjekty lze nalézt na politické pravici i levici a hovořit o jejich antisystémovosti má smysl v tom momentě, kdy již nebude možné tvrdit, že žijeme v demokratickém politickém systému, neboť tyto organizace jsou spíše radikálně demokratické, usilující o zavedení prvků přímé demokracie do ústavy⁹. Otázkou však je, jestli tyto politické proudy mají kapacitu pro všestrannou obhajobu demokracie, nikoli jen jako politického zřízení, ale jako zřízení zrcadlící zralost daného politického dému, v našem případě národa a zda obstojí vůči relativistickému sociálnímu kontraktualismu a konstruktivismu.

Společnost a stát v univerzalismu Othmara Spanna

Othmar Spann (1878 – 1950) byl rakouský filozof a sociolog s antikapitalistickými a antiliberálnimi politickými postoji. Spannovy politické postoje:

• univerzalismus vycházející z platónské a tomistické tradice – podstata bytí spočívá ve společenství, tzv. Daseinform

• antiliberalismus (omezená socioekonomická mobilita, antikapitalismus, stavovství)

• romantizující základy v učení Adama Müllera von Nitterdorfa¹⁰

Spann je pro současnost velice vzdáleným učencem, přinejmenším z pohledu jeho hospodářské koncepce, kdy společnost je celkem, který je nadřazen jakožto celek státu, vnímá stát jako jeden ze stavů společnosti, je jasně vymezen stejně jako ostatní hospodářské či duchovní stavy. Členství ve více stavech je možné, avšak jiného určení (např. členství v hospodářském stavu a členství v duchovním stavu). Spann rovněž přiznává v jeho hospodářských koncepcích arbitrární roli zaměstnavatelům vůči zaměstnancům. Stát má být dle Spanna pohlcen stavem; Spannův nejednoznačný postoj vůči roli státu v jeho korporativistických úvahách působí zmatení. Přiznává však nadřazenost státního stavu všem ostatním, kdy autoritativně jedná v mezinárodní politice a v obecných věcech zasahuje do ostatních stavů, avšak ponechává tzv. věcnou suverenitu jednotlivým stavům. Jedná se o důsledné oddělení politiky od společenských hospodářských zájmů, avšak zcela opačnou cestou, než tak činí klasický liberalismus.¹¹

Spannova koncepce stavovského univerzalismu vychází z předpokladu vybudování říše jako byla Svatá říše římská, včetně existence dominantního katolického náboženství a rigorózně pojatých stavovských vztahů. Nicméně jeho myšlenky můžeme chápat jako směr vedoucí k excesívní variantě depolitizace společnosti a upevnění autoritativního politického rozhodování.

Carl Schmitt – kvalitativní či kvantitativní totální stát?

V naší dekádě je Carl Schmitt (1888–1985) poměrně často vzpomínaným autorem, ať už kvůli jeho zapletení se s německým nacionálním socialismem nebo díky originálním postřehům a myšlenkám, které rezonují se současnou sociopolitickou realitou. Pro účely tohoto příspěvku nás zajímá jím definovaný liberální parlamentarismus a jeho slabiny¹² a vzájemné vztahy mezi státem a společností. Jestliže je ve Schmittových úvahách stát stále superiorním a monopolním nositelem politična, jakým způsobem ho může ohrožovat společnost? Výše popsané penetrace partikulárních ekonomických zájmů prostřednictvím liberálního parlamentarismu mohou stát a jeho politickou sílu zneužít pro soukromé obohacování, růst moci jednotlivců a zcela delegitimizovat jeho funkce prostřednictvím denacionalizace státu v podobě budování supranacionálních útvarů. Kvalitativní totální stát je státem rozhodnutí, politické dynamiky, jasně vymezeného politična – tedy prostoru politické odpovědnosti; nezasahuje do ekonomických domén soukromé sféry a naopak. Naproti tomu, dle Schmitta, kvantitativní totální stát, který se nachází vyjádření v liberálním parlamentarismu, je státem množství, kdy společnost zneužívá politično státu a vytváří prostor, který je po zásazích státu deformován a slouží ekonomickým zájmům jednotlivců či skupin (srovnání se současnou sociální sférou).

Schmittovy vize, které prezentoval v knize Nomos země (1950) a novém vydání Pojmu politična a Teorie partyzána (1963) se soustředily především na to, co se stane, když stát ztratí zmiňovaný monopol na politično? Schmitt tento stav politice po státu nazývá světovou občanskou válkou (Weltbürgerkrieg).

„Diskriminační světová válka v americkém stylu se tak proměňuje v totální a globální světovou občanskou válku. Zde leží klíč k onomu na první pohled nepravděpodobnému spojení západního kapitalismu s východním bolševismem. U jednoho i druhého se válka, nyní globální a totální, mění z mezistátní války podle tradovaného práva národů ve světovou občanskou válku“.

Směřování ke světu ve světle univerzálních lidských práv a jejich velice problematickému odvozování a existenci závislé na silné ekonomické výkonnosti zemí hlásící se k lidským právům, je dle Schmitta neopodstatněné, neboť vylučuje vztah přítel – nepřítel. Schmitt vždy vnímal svět jako pluriversum – tedy jeho multipolární podobu.¹³

Závěr

Liberální demokracie a její původní poslání odideologizování společností a tedy především těch, které byly součástí mocenského bloku SSSR se poněkud míjí účinkem. Ideologizace veřejného života v podobě silné akcentace lidskoprávního univerzalismu a politické korektnosti ve veřejných institucích, které mají být z principu apolitické zřejmě ne zcela odpovídají původním představám o svobodném světě .¹⁴

Odborná i laická veřejnost si má pokládat základní otázku, jestli konzumní a ekonomický model existence, který si osvojil politické instrumenty – mj. i stát, není větším ohrožením nás samých než hrozba islámského fundamentalismu, migrace či pandemie nebezpečných chorob?

Literatura

ARISTOTELES. Politika. Praha: Laichterova filosofická knihovna, 1939, s. 349.

BELLING, Vojtěch. Stát nebo stav? Univerzalismus Othmara Spanna v kontextu meziválečných korporativistických ideologií v Německu a Rakousku. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2015, s. 252.

ČERMÁK, Vladimír. Otázka demokracie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2017, s. 827.

FREDA, Franco G. Rozmetání systému. Praha: Metanoia. 2014, s. 106.

KERVÉGAN, Jean-Francois. Co s Carlem Schmittem? Praha: Oikoymenh, 2015, s. 239.

LEGUTKO, Ryszard. Triumf průměrného člověka. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2017, s. 226.

PLATÓN. Ústava. Praha: Oikoymenh, 5. vydání, 2014, s. 427.

POPPER, Karl Raimund. Otevřená společnost a její nepřátelé I. Praha: Oikoymenh, svazek první, 2011, s. 356.

SCRUTON, Roger. O potřebnosti národů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2011, s. 87.

SCHMITT, Carl. Pojem politična. Brno – Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury – Oikoymenh, 2007, s. 124.

SMOLÍK, Josef. Nacionalismus. In BASTL, Martin – MAREŠ, Miroslav – SMOLÍK, Josef – VEJVODOVÁ, Petra. Krajní pravice a levice v ČR. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 262.

SMOLÍK, Josef – ŠEVČÍK, Michal. Deformace parlamentarismu: oligarchizace jako možnost? In KOZIAK, Tomáš – EŠTOK, Gabriel – ONUFRÁK, Alexander. Kríza parlamentarismu? Kam kráčaš demokracia. Košice: Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, 2017, s. 185 – 197.

ŠEVČÍK, Michal. Patriopluralismus. Brno: Voluntas. 2012, s. 18.

ŠEVČÍK, Michal. Vlastenectví – přežitek nebo naděje? In LACA, Slavomír – MÜHLPACHR, Pavel. Jinakost z pohledu sociálních věd. Brno: Institut mezioborových studií Brno, 2013, s. 178 – 202.